Centrální banky určují krátkodobé sazby, jejich rozhodnutí ale ovlivňují i dlouhodobé výnosy státních dluhopisů. Ty kromě inflačních očekávání odrážejí i důvěru investorů ve zdraví veřejných financí. Jak kdysi trefně poznamenal J. Carville: „Když se znovu narodím, chci být dluhopisovým trhem. Ten může zastrašovat každého.“
Že to není přehnané, ukázala Británie v roce 2022. Nefinancované daňové úlevy vyvolaly prudký propad státních dluhopisů a následný rychlý pád vlády. Nedávno zase agentura Fitch snížila rating Francie kvůli vysokému dluhu, deficitům a politické nejistotě. Trh dnes požaduje vyšší výnos u francouzských státních dluhopisů než u firemního dluhu skupiny LVMH, což je výjimečná situace.
Sílu dluhopisového trhu ukázal i letošní „Liberation Day“ 2. dubna v USA. Výnosy desetiletých vládních dluhopisů během několika dní vyskočily z 3,9 % na 4,5 %. Vláda pak v obavách z rostoucích nákladů na dluh odložila část celních sazeb.
Česká ekonomika zatím působí stabilně, dluh odpovídá 42 % HDP. Problémem ale zůstává strukturální deficit kolem 2 %, což zdravé není. Rozpočet na rok 2026 počítá s deficitem 1,75 % HDP, což je krok správným směrem. Přesto výnosy desetiletých státních dluhopisů během posledního roku vzrostly z 3,7 % na 4,5 %. Jejich další vývoj bude záviset nejen na inflaci, ale i na rozpočtové politice vlády.
Náklady na obsluhu státního dluhu se sice blíží 100 miliardám korun, ale stejně se tři čtvrtiny těchto peněz vrací zpět k domácnostem a firmám prostřednictvím úroků z vkladů či výnosů fondů. Takže je to jen taková recyklace a skutečnou zátěží jsou tyto náklady hlavně pro budoucí generace, pokud dluh používáme jen na provoz a ne na investice.
Dluhopisový trh tak funguje jako přirozená brzda rozpočtové nezodpovědnosti. Éra „bezplatných peněz“ skončila, a to je správně. Ekonomika si musí poradit se stavem, kdy se úroky pohybují lehce nad úrovní přijatelné inflace a dlouhodobé sazby nabízejí časovou prémii. Bezrizikový úrok už není bezúrokovým rizikem.